Překvapenííí!

Můj Drahý mě chtěl překvapit, a že prý mám být nastartovaná u něj před prací a hned jak skončí , někam si vyjedeme. Zaboha jsem z něj nemohla dostat kam a co že je to za překvapení. A to jsem v získávání informací tohoto typu mistrem už od malička. Naši by Vám o tom mohli vyprávět. Nejen, že jsem vždycky vykecala, co pro koho mám, já to rovnou i rozdala a pak mi bylo hrozně líto, že nebudou mít pod stomečkem/k narozeninám atvšp překvapení, že jsem běžela nakoupit dárky nové a tak se to opakovalo až do onoho slavného dne. (Jak si jistě dovedete domyslet, tento koníček je trochu finančně náročný.) Byla jsem vždycky i mistr ve vyzvídání naopak, co kdo má pro mě. Úspěšnost nebyla sto procentní, nicméně lehce nad padesát to myslím bylo a pořád na tom pracuju a zlepšuju se.

Celý den jsem se potila a přemýšlela a dumala a přemlouvala a vydírala a vůbec zkoušela různé metody, ovšem drahý na mojí hru nepřistoupil a mlčel jako hrob. Ok, mám ráda, když se trochu dělaji drahoty. Má to svoje kouzlo, ono kdyby to bylo, jakože něco pro tebe mám a pak hned vybalit co, tak to taky není ono. Tato hra má určitá pravidla. Chvilku se prostě musí dělat drahoty, v tom zkrátka to kouzlo je.

Drahý hrál asi jiné hry a tak mi nezbývalo než to vymyslet sama. Nakonec co by pro mě asi tak mohl mít za překvápko, když se za tím musí dojet autem? Ha, bude to nějaká kultůra. Divadlo, kino, večeře…..No a řídíc se heslem: Kdo je připraven, není překvapen.“, jsem se rozhodla neponechat nic náhodě a řádně se na tuto událost vybavit.

Mé vybavení se skládalo z šatů (vánoční dárek od ségry, který jsem na ní vydyndala už 14 dní před vánoci = já Vám říkala, že jsem v tom dobráJ), silonek s takovýma těma krásnýma dírama, kozaček a krásnýho kabátku.

Ve smluvený čas jsem byla nastoupená a natěšená na dohodnutém místě, připravená na všechny typy kulturních (kino, divadlo, restaurace) i nekulturních (penzionek, hotel, i ten hodinový!) záležitostí. Drahý mnou byl potěšen, to ne že ne, ale co Vám budu povídat ve Sportisimu při zkoušení běžek , to nebyl nejvhodnější outfit. No, na všechno se zkrátka připravit nedá. Ale co, stejně ho miluju a třeba konečně pochopí, že by mi to vždycky po menším naléhání prozradit měl, to se pak taky může příště stát, že mě v těch šatech a díratejch silonkách potkáte jak běžkuju kdesi po lesích.:-)

Žvýkačkovník...

Metoda tří prstů.

Každý rok v lednu k nám do bytu chodí odečítat vodoměry ten samý pán. Říkám mu Průša. To napovídá o mnohém. Pánovi je cca 50-55 let, mikádko si střeží pěkně umaštěné a ulízané, brýle s tlustými skly po pradědovi marně touží po zaslouženém odpočinku, k pruhované vestě přes kostkovanou košili se raději nevyjadřuji a hnědé manšestráky tomu všemu nasazují korunu.

Tento popis se může zdát vyčerpávající, ale to nejhlavnější, co si Průša nosí každý rok s sebou, jsem ještě nezmínila. Je to SMRAD! Vzhledem k tomu, že každý rok chodí odečítat v tom samém, pravděpodobně je to pracovní stejnokroj. Zda ten smrad je součástí, nebo je to jeho vlastní invence, taková malá rebelie proti nařízenému, je otázkou.

S napětím jsem očekávala, kdo bude za dveřmi letos a překvapení se bohužel nekonalo. Hned co jsem otevřela dveře, na mě zaútočila změť známých kostek a pruhů, manšestráky to všechno dopravily dovnitř, začalo mi to čpět do očí a mé naděje, že si pán dal letos předsevzetí sprchovat se častěji, ten zápach rozežral.

Po jeho odchodu jsem tedy jako každý rok řádně vyvětrala, vytřela cestičku k měřákům v kuchyni i koupelně a vážně uvažuji, že na příští rok použiju na Průšu metodu tří prstů.  Prý to vážně funguje! To spojíte tři prsty a děsně intenzivně na něco myslíte. No a ono to zafunguje. Povídala jedna moje kamarádkaJ Nevím jen, jestli mám začít už teď, nebo bude stačit až těsně před dalším odečtem. A jestli musím myslet intenzivně na jednu věc, nebo to bude fungovat na více věcí najednou? Rozhodnout se pouze pro jednu věc, by bylo trošku oříškoidní. Vyprat kostky, pruhy a manšestráky? Nebo ostříhat a umýt vlásky? Bude stačit osprchovat, když nebude vypráno? Aby se ten NĚKDO, co plní ty přání nenaprd, že toho chci moc:-/

Zase na druhou stranu, jestli si raději nepřát něco užitečnějšího. Upocenejch, smradlavejch lidí je v létě ve veřejné dopravě spousta a taky na ně metodu tří nezkouším. Zase se mi ale neprocházej po obejváku:-/ Teď mě tak napadlo, jestli on si nepěstuje ochrannou vrstvičku. Když se člověk často sprchuje, smývá si prý z těla ochranou vrstvu a to taky není úplně nej. Ale z některejch částí by si jí dvakrát denně smejt teda mohl, ne? No mám na to rok, tak to nechám uležet a pak se rozhodnu co s ním.Howg.

Brazilka

Co je brazilka asi už všichni víte. Pro nezasvěcené vysvětlím. Zkrátka necháte si úplně, komplet, totál otrhat „Blážu“. (Julinu, Boženku…no,… jak kdo chcete) Chci Vám tady popsat, jak jsem trhala svojí první „Blážu“.

Co všechno k tomu potřebujeme? Předně překecat nějakou kámošku, která mi k tomu tu „Blaženu „ propůjčí. To se mi povedlo. Takže to by bylo. Dále pak už jen pár drobností, jako cukrovou pastu, nějaký ty dřevěný špachtle, pružný obinadlo, pudr,  podepilační krém, atd.

Takže začínáme! Pastu rozehřejeme, naneseme, použijeme pružný obinadlo, chvíli počkáme a pak trhneme. To je vcelku nezajímavý. Zajímavější je to z pohledu majitelky Blaženy. Celá vyjukaná neví, co jí čeká. Trochu jí kecám. Moc ne, že to bude bolet je vcelku jasný, ale že to bude bolet jako čuňátko, respektive více čuňátek pohromadě jí říct samozřejmě nemůžu. To se dozví až za chvíliJ

Před tím než trhnu, na mě visí ustrašeným pohledem, lehce hystericky se pohihňává a ubezpečuje se, že to bude ok. Když chytím obinadlo za jeden konec, vykulí oči a zadrží dech. Trhám. Ve stejný moment nezařve jak raněná laň, ale jako stokilový grizzly, nohy se jí překříží a vypadá to, že je od sebe nedostane aspoň měsíc. Na čele jí vyrašil pot, oči jí skoro vylezly z důlků, na lehátku se kroutí jako žížala a já se začínám obávat, aby se pod ní nezačala dělat loužička.

Gratuluju si, že jsem jí napatlala i druhou stranu, kdybych to neudělala, stoprocentně by mi zdrhla. Požádala mě, jestli si může odskočit. Chvíli jsem si myslela, že se vysouká ven okýnkem na záchodě a už jí v životě neuvidím, ale vrátila se. Nevím, jestli byla tak statečná, nebo se tím okýnkem neprocpala, ale raději jsem se neptala.

Když odcházela, byla si jistá, že další takový zážitek si nechá ujít. Po 14 dnech, kdy se nemusela holit, už spekuluje, jak by se to dalo vymyslet příště. Momentálně myslím, že uvažuje o epiduráluJ Dávám jí ještě měsíc a doufám, že skončíme kompromisem. Roubík postačí.

Jinak holky, fakt to není tak hrozný. Tady jsem tomu trochu přidala na dramatičnosti, ale vydržet se to dá a výsledek za tu trochu bolesti stojí. Kámošku ale raději nejmenuju, ještě by vás mohlo napadnout, že se jí zeptáte osobněJ a ona bude mít k té „trošce bolesti“ nějaké výhradyJ

ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK / HAPPY NEW YEAR!!!

Strach..

Bojím se všeho, co má víc jak čtyři nohy. Jsem schopná předvést slušnou show, když se o mně otře něco víceůdého. Zrovna nedávno jsem přišla o dalších pár hodin svýho života. Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, zprava, zleva, kolem dokola, nenacházím žádný důvod se svým strachem bojovat. V čem by mi pomohlo, že se nebudu bát pavouků, much, vos, včel, můr a prostě všeho hmyzu?

Představa, že po mě chodí jejich osm nohou, mě přivádí myslím ke stejnýmu šílenství, jako je představa, že po nich chodí moje dvě. Přicházím tedy s férovou nabídkou. Já nepolezu po vás, vy po mně.

Nedávno mi do koupelny vletěl sršeň. Nechápu! Proč si ze všech oken vybral zrovna to moje? Celou noc jsem nespala a bála se, aby se mi nezačalo chtít na záchod. Doufala jsem, že do rána zase sám vyletí ven. Vydává zvuk jako vrtulník a je úplně blbej! Nejen, že nevyletěl, ale ani třeba neuschnul, nebo nezemřel stářím, v co jsem, přiznám se, trochu doufala.

Zabít ho je pro mě taky nepřijatelný. Dovedete si představit, čím vším je naplněnej? Ten sršeň byl fakt velkej=hodně něčeho, co opravdu nechci mít na zdi, ani kdekoli jinde. To zaprvé. A za druhé, ten zvuk, to křupnutí, bych slyšela ještě minimálně rok. To, čím bych ho smázla, bych musela vyhodit a muselo by to být vlastně tak dlouhý, abych mohla zůstat od tý mojí noční můry v dostatečné vzdálenosti. Dostatečnou vzdáleností myslím třeba já v ložnici, sršeň v koupelně.

Nakonec jsem ho dostala ven po dvou hodinách, při kterých jsem se málem počůrala a rozbrečela, trochu si hystericky zařvala, vyplavila spoustu adrenalinu, měla husí kůži, za kterou by se nemusela stydět ani největší Svatomartinská husa a okousala si nehty na 11 z 10 prstů na ruce.

Kdyby se pořádal kurz, po kterém bych byla schopna vyprovodit tuhle havěť na hřbetě svojí ruky s láskyplným pápá, stejně by mě tam nikdo nedostal. To budu radši dřít jak soumar, abych až se to stane příště, mohla jít přespat do nějakýho hotelu, než ten hajzl uschne, nebo zemře stářím.