Svítání

V pět ráno jsem obvykle někde uprostřed REM. Nedávno jsem zjistila o co přicházím:-).....Rozhodla jsem se, že si to vyfotím....přeci jen to asi zase nějakej čas neuvidím.......Takže všichni, kdo jste na tom stejně, kochejte se:-)

Úchyl v lese.

Říkáme mu ninja. Ne snad proto, že by jako ninja vypadal, ale dělá takový ty věci s rukama, co vypadaj, jako že je odkoukal v televizi právě u filmu tohoto ražení. Asi by potřeboval brejle, nebo větší televizi, protože to odkoukal nějak divně. V zásadě je poznat, co ho inspirovalo, ale při bližším průzkumu, mu to jde celý nějak šejdrem a v podstatě i epileptickej záchvat, probíhal li by ve stoje, mohl by vypadat právě takhle. Uvažovala jsem tedy i o první pomoci, ale to jsem nakonec vyloučila. Těžko by si chodil odbývat svůj záchvat pořád na stejný místo. Nehledě na to, že neznám jedinej slušnej záchvat, kterej by se hlásil dopředu.

Trénuje venku, přesněji na hrázi u rybníka a to v jakoukoliv dobu. Lidi se kolem něj bojí procházet a vzhledem k tomu, že tudy vede cesta do hospody, co vám budu povídat, je to frekventovaná stezka. Bez jediné lampy a s ninjou se z cesty z hospody o půlnoci stává stezka odvahy.

Motáme si to takhle jednou s kámoškou  z hospůdky domů, kolem půlnoci bylo a hádejte, kdo byl zrovinka v půlce tréninku? Ninja. Viděly jsme jen zmítající se siluetu na konci hráze, ale vzhledem k tomu, že než jsme si v hospůdce chvilku stačily posedět, okolní terén se změnil z rovinky na poměrně obtížnou horskou krajinu, cesta druhou, delší stranou byla tudíž vyloučená. I pro trénovaného, natož pro nás opivsonovaný. Musely jsme teda projít kolem ninji.

Snažily jsme se bejt nenápadný a splynout s krajinou. Ninja dál mával a vypadalo to, že se nám daří, ale znáte to oni maj oči i na zadku. Teda aspoň v tý televizi. Nakonec možná se nás taky bál a tak se snažil vypadat jako strom ve vánici v domnění, že si nevšimneme, že žádná vánice není. Prosmýkly jsme se kolem toho stromu ani nevím jak a už zbýval jen poslední úsek mezi keři a pak už jen polňačka, na který bysme viděly, že se k nám někdo blíží už z dálky.

Kámoška měla asi o pivo víc, protože jí přišlo, že po ní ty keře nějak chňapou a spustila lehkej hysteráček. Davová psychoza okamžitě zafungovala a už jsme hysterčily obě dvě. Nohy nám při tom tanci podjely a domů jsme došly s blátem i za ušima. Smutný na tom ovšem je, že ninjové jsou ty dobrý, ne? No a ten náš se na nás vyprdnul a nechal nás napospas agresivnímu, nadrženýmu křoví! Už ani ty hrdinové nejsou, co bývali! Nebo snad starší kusy už se nezachraňujou? Nebyl on to nakonec fakt strom? A nefoukal ten den silnej vítr? Kdo si to má, sakra, všechno pamatovat. Zeptám se na detaily tý kámošky. Až si teda vzpomenu, s kým jsem tam vlastně tenkrát bylaJ

Jo a další den jsem na svých prýmových legínkách objevila stříbrnej „flusanec“. Mimo tuny bahna samozřejmě. Takže tý noci zemřel chudák slimák. Hrozná smrt. Bejt rozmázlej mým zadkem. To by ho asi ani ve snu nenapadlo. Kdo znáte můj zadek, víte, že to měl chudák aspoň rychlý. Myslím, že netrpěl.