Orientační blb

Taková jsem já. V tomto směru jsem byla minuta. No, upřímně i v mnoha dalších. Někdy si říkám, co vlastně umím…jako fakt dobře. Ale co se orientace týče, je to tristní. A to i přesto, že mám navigaci. Vláďu. To je ten pán, co mi kecá do řízení a já pak stejně netrefím. Potřebovala bych asi živýho Vláďu. I když, před tím bych se asi dost styděla. Stydím se i před tím krabičkovým Vláďou. Pořád mi opakuje takový ty kecy jako „až to bude možné, otočte do protisměru“ , což v překladu znamená „zase si to přejela!“ atd. Jsem vlastně ráda, že jeho slovní zásoba je dosti omezená, nějak mám pocit,že by mi toho jinak chtěl říct víc a asi by to nebylo nic,co bych chtěla slyšet. Nota bene od frajera, co sám v životě neřídil. Jen dělá chytrýho. Teoretik jsem já taky dobrej. A řidič mimochodem taky. Jen mi prostě někdy trvá dostat se z bodu Á do bodu B dýl.

Vláďa vlastně nejni až zas tak chytrej. Kdybych ho čas od času nenapojila a neaktualizovala, byl by vcelku nahranej. Což je další moje slabina. Strčit něco do Vládi, druhej  konec do počítače, vědět co kde naťukat a hurá! Vláďovi to zase pálí. Moje počítačový IQ klesá a zase stoupá v závislosti na tom, jestli se mnou zrovna bydlí moje ségra, nebo ne. No ale důležitý není , zda to, či ono umím. Nejdůležitější je, dostat se z toho bodu Á do toho bodu B. Takže když já potřebuju nějakou „velkou věc“ na PC, vím na koho se obrátit a to se rovná tomu, že to vlastně umím. Ne? Stejně, kdo jezdí po Praze ví, jak je pořád a hlavně dlouho rozkopaná, takže ani žádný aktualizace nepomáhaj a to jsme pak s Vláďou v prdeli oba. Oba dva pak koukáme jak pět na šest a mlčíme. Teda Vláďa mlčí. Já nadávám. Jezdím pak jako šílenec po okolí a dávám mu šanci, spoustu šancí, aby se znova chytil. Takže! Beze mě by byl víte kde. Já bez něj teda taky. Prostě se potřebujem, spolu se vždycky odevšad nějak vymotáme. A co vám budu povídat, ztratit se ve dvou, je vždycky lepší, než sám.

To mě jednou jedna moje kamarádka našla v jedný fakt  zapadlý hospůdce. Získala tím u mě spoustu bodů. Prostě vůbec nikdy před tím tam nebyla, není to ani nikde na hlavní štráse a ona bydlí úplně na druhým konci Prahy. A olalá, ona se tam najednou objevila. To ani nemá navigaci! Chápete? Já ne! Pro mě se to rovná kruhům v obilí! Tohle by nezvládl ani Vláďa. Zkusím jí přemluvit. Mohla by se mnou jezdit v autě místo Vládi. Jo a není to potvrzení toho, že my ženský se orientujeme líp? Jako že ona jo a Vláďa ne? Hmmm, to se asi pánům líbit nebude, ale co naplat, tenhle kruh se v mým obilí fakt objevil!:-)

Práce

Práce se chová někdy jako žena.Když jí potřebujete,tak není k sehnání a když už jí máte plné zuby,musíte se jí chtě nechtě věnovat.

V.Vlček alias vlčák

Tak tenhle pán si k nám před deseti lety napochodoval a od té doby na nás maká. Za ty roky nás naučil spoustu věcí. Slušně aportujeme,neroztahujeme se v posteli,při jídle nám padá masíčko pěkně pod stůl,nebudíme ho před devátou,snášíme ho ze i do schodů a vůbec, nechápu jak se mohli v jednom zvířátkovým časopise tak seknout a napsat,že jezevčík je lehce podprůměrně inteligentní.Nedovedu si představit, co by se dělo,kdybysme si domů přinesli nějakýho chytráka:-/

Právě čtu....

Nový román autorky bestselleru Historička začíná okamžikem, kdy známý malíř Robert Oliver zaútočil ve washingtonské Národní galerii s nožem v ruce na vystavený obraz. Není známo, proč se pokusil zničit umělecké dílo. Robert se ocitne v psychiatrické léčebně a uzavře se do tvrdošíjného mlčení. Doktor Marlow, jeho psychiatr, se pouští do pátrání. Poznává ženy, které geniální umělec opustil, a do rukou se mu dostává svazek dopisů, které s sebou pacient neustále nosí. Od něj vedou nitky k mnohem staršímu příběhu, který má kořeny až devatenáctém století, kdy v Paříži začínalo vznikat hnutí impresionistů.......za sebe knize dávám 85%

Sousedi

Jo, sousedy si nevybíráme. Ale zkusila jsem se na to podívat z jiného úhlu pohledu. Tak třeba ti moji jsou nesmírně zajímaví lidé. Budou to asi postarší cestovatelé, co se po letech rozhodli, že je na čase zakotvit a všechno to sepsat. Už se těším, až to vyjde. Teda sepisuje asi jenom pani. Pán by na to neměl čas. Přivezli si toiž z cest páreček nějaké té divé zvěře, co chvíli jim utečou a to je pak po bytě rej. Pán musí každou chvíli opravovat vzniklé škody způsobené odchytem těchto potvůrek a tak celé dny, týdny, měsíce, roky cosi opravuje,vrtá, kutá, tluče a dělá chudák co může někdy až do pozdních hodin. A co čert nechce, brzy ráno je vše zase v trapu, potvůrky řáděj po bytě a pán musí začít odznova. Neznalý situace by si mohl myslet, že to ženou o štok. Ale já ne! Já jsem nesmírně ráda za tak zajímavé sousedy, taky jsem mohla vyfásnout pár bezohledných lidí,co dovolí dětem dělat brajgl od nevidim do nevidim, soboty ani neděle jim nejsou svatý, no vlastně žádnej den v týdnu, natož hodina. Zprávy? Zítra přece budou další a po nich další a tak každej den, to by bylo aby to někdy nevyšlo. Mít takový sousedy, byla bych fakt ráda, že třeba na vánoce dávaj pořád dokola ty samý pohádky, nemrzelo by mě pak, že prvních dvacet minut neslyším ani prd, protože ta polička se prostě přidělat musí. Asi otázka života a smrti, bo coJ.

Právě čtu.........

Po smrti svého otce pojme desetiletá Simone přesvědčení,že jeho duch sídlí ve stromě u nich na dvoře.Když na něj vyleze,může si s tátou dokonce povídat.Srdečná,emocemi nabitá,křehká četba o tom,jak žít se ztrátou milované osoby.....nádherná kniha,doporučuji...a jen pro zajímavost, Judy Pascoe je Kamila z Červeného trpaslíka:-) Knize dávám 95%

Podzim...

Miluju podzim. Mám ráda ještě jaro. Vlastně se nemůžu rozhodnout, které z těch dvou období víc. Jsem podzimňátko, tak asi podzim. Je to jako usínání a probouzení se. A jít spát, zabořit se do peřin a těšit se co se mi bude zdát, je asi o kapku podzimního deště lepší, než vstávání. Ale kapka sem, kapka tam, podzim, nebo jaro, léto a zimu vždycky udolá.

V zásadě proti létu mám jen pár maličkostí. Tak třeba kdo je rád zpocenej jako vrata od chlíva? Kdo by nemiloval koláče potu rýsující se na tričku? Horší variantou už jsou snad jen koláče potu rýsující se na tričku někoho, kdo se drží tyče v metru hned vedle vás. Mokru mezi půlkama zadku taky zrovna nefandím a pigmentový skvrny na mým obličeji hrozej, že se rozlezou po celým těle. Ale ten týden u moře, v plavkách a studenýma vlnama v dohledu i doslechu léto vždycky protlačí na třetí místo.

Někdo být poslední musí. To neznamená, že nemám ráda zimu. Mám a moc. Takovou tu křupavou bílou s těma obrovskýma vločkama líně se snášejícíma k zemi. To ale nevyváží ty plískanice, kalamity, nepřipravený silničáře, nestartující auto a tak vůbec. A taky ta bílá, křupavá a líná trvá tak týden. Prostě zimu mám ráda nejmíň.

Nicméně tuto soutěž nechávám stále otevřenou, takže šance na změnu pořadí jsou vysoké. No, uvidíme jak se kdo předvede letos…..

Dieta

Ne, nejsem dietní maniak a nerozhodla jsem se zkoušet nové, zaručené tipy na zaručené úbytky. Ne, že by na mě nebylo něco na ubytí. Ale už dávno jsem pochopila, že se opravdu nestane zázrak a moje postava se nezeštíhlí, nevytvaruje, nezmizí mi ty „mávačky“ na rukou, nepozvedne se mi zadek, ani prsa a nezmizí mi celulitida, když nebudu jíst to, či tamto a zkusím omezit tadyto, nebo tamhleto. Prostě jsem už dávno pochopila, že bez cvičení ze mě Ornela Mutti nebude. Cvičit jsem sice začala, Ornela nejsem pořád, ale cítím se fajn.

Postihla mě ale dieta jiná a sice bezlepková. Řeknu Vám, nic moc. Spíš nic, než moc.  Začátky  pro mě byly peklo, nevěděla jsem, odkud začít. Řídíc se heslem „Když je ti nejhůř, rozhlédni se kolem sebe, vždycky se najde někdo, kdo je na tom hůř, tak sklapni a nestěžuj si!“, tak činím. Hrozně se rozhlížím, koukám fakt daleko, dokoukla jsem až do Japonska, do Egypta a vůbec všude. Nějak to nefunguje! Ony ty poučky a chytrý věci fungujou  asi jen když je aplikujete na ostatní, nebo co.

Postavila jsem se tomu nicméně čelem a jedla jen to, o čem bezpečně vím, že lepek neobsahuje. Jelikož vím prd, jedla jsem pár následujících týdnů jen saláty (asi 20 kg), brambory (asi 30 kg) a to,co seženete v prodejnách zdravé výživy, což jsou různé tyčinky, sušenky, sojové suky apod. Mezitím jsem lustrovala internet a hledala a hledala. Nakonec jsem zjistila, že můžu téměř všechno, jen se naučit si vybírat, spousta výrobců už bezlepkové potraviny označuje logem přeškrtnutého klásku a až na opravdu vysoké ceny bezlepkových výrobků se to dá zvládnout celkem dobře.

Lehce jsem přehodnotila svůj jídelníček, naučila si připravovat jídlo s sebou, protože když celý den „courám po venku“, nemůžu už si jako dřív koupit koláč, nebo bagetu a celá hladová pak bloudím obchodem a zoufale hledám něco, co není čokoláda, nebo  jablko, což většinou přiměje ochranku přilepit se mi na zadek (kterej se mi mimochodem povážlivě zmenšil díky mýmu počátečnímu tápáníJ), protože jak zoufale pročítám složení na všem možným, vypadám spíš jako že jsem sjetá a spletla jsem si obchod s knihovnou.

Postupem času  jsem si začala všímat bezlepkových potravin v obchodech, nevím, zda se všichni rozhodli  být mi nápomocníJ , nebo a to spíš, pokud tyto věci nepotřebujete, jste vůči nim slepí. Najednou vidím „bezlepkový regál“ v každém obchodě a mám z toho takovou radost, že kupuju úplně všechno. Tím se mi to doma lehce komplikuje, protože povážlivě ubývá úložných prostor. Možná je na čase začít těch asi 15 kg různých druhů mouky zpracovávat, upéct  pohankovou sekanou i bramboráčky, bezlepkovou bábovku i perník, uvařit si bezlepkový puding, jáhlovou, rýžovou a kdoví jakou ještě kaši, atd., atd.

Tak nic, jdu hledat nějaké recepty a péct a péct…..