Strach..

Bojím se všeho, co má víc jak čtyři nohy. Jsem schopná předvést slušnou show, když se o mně otře něco víceůdého. Zrovna nedávno jsem přišla o dalších pár hodin svýho života. Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, zprava, zleva, kolem dokola, nenacházím žádný důvod se svým strachem bojovat. V čem by mi pomohlo, že se nebudu bát pavouků, much, vos, včel, můr a prostě všeho hmyzu?

Představa, že po mě chodí jejich osm nohou, mě přivádí myslím ke stejnýmu šílenství, jako je představa, že po nich chodí moje dvě. Přicházím tedy s férovou nabídkou. Já nepolezu po vás, vy po mně.

Nedávno mi do koupelny vletěl sršeň. Nechápu! Proč si ze všech oken vybral zrovna to moje? Celou noc jsem nespala a bála se, aby se mi nezačalo chtít na záchod. Doufala jsem, že do rána zase sám vyletí ven. Vydává zvuk jako vrtulník a je úplně blbej! Nejen, že nevyletěl, ale ani třeba neuschnul, nebo nezemřel stářím, v co jsem, přiznám se, trochu doufala.

Zabít ho je pro mě taky nepřijatelný. Dovedete si představit, čím vším je naplněnej? Ten sršeň byl fakt velkej=hodně něčeho, co opravdu nechci mít na zdi, ani kdekoli jinde. To zaprvé. A za druhé, ten zvuk, to křupnutí, bych slyšela ještě minimálně rok. To, čím bych ho smázla, bych musela vyhodit a muselo by to být vlastně tak dlouhý, abych mohla zůstat od tý mojí noční můry v dostatečné vzdálenosti. Dostatečnou vzdáleností myslím třeba já v ložnici, sršeň v koupelně.

Nakonec jsem ho dostala ven po dvou hodinách, při kterých jsem se málem počůrala a rozbrečela, trochu si hystericky zařvala, vyplavila spoustu adrenalinu, měla husí kůži, za kterou by se nemusela stydět ani největší Svatomartinská husa a okousala si nehty na 11 z 10 prstů na ruce.

Kdyby se pořádal kurz, po kterém bych byla schopna vyprovodit tuhle havěť na hřbetě svojí ruky s láskyplným pápá, stejně by mě tam nikdo nedostal. To budu radši dřít jak soumar, abych až se to stane příště, mohla jít přespat do nějakýho hotelu, než ten hajzl uschne, nebo zemře stářím.

Čůrání

Přišla jsem na pokec ke kámošce a hned u dveří mi hlásí: „ Teto, už nemáme plíny a čůráme do záchodu!“. Za to jsem byla upřímně ráda. U miminka se to v brzké době očekávalo, ale u maminky jsem za to, že čůrá do záchoda a nemá plíny ještě radši. Ty plíny u ní očekávám až za hodně, hodně dlouho. A vzhledem k tomu, že jsem mladší jenom o fous, přidávám ještě jednou hodně. (Teda ne že by se ti do těch tepláků XYJ ta plína nevešlaJ)

Abych si třeba nemyslela, že kecaj, rozhodli se mi to okamžitě předvést. Miminko nás chytlo obě za ruce a společně jsme se vydali do tý místnůstky, kde i jeden je trochu natěsno. Klouček k míse přirazil stoličku, vylezl na ní a čekal. Maminka stáhla kalhoty, slipáky (dětem do tří let je toleruju), chytla kloučkovu žížalu a nic. Já z třetí řady viděla jen kloučkovi nožičky, žížalu a maminku. Víc jsem neviděla, ale vsadím se, že měl ruce v bok.

Asi je z nás nervozní, přemejšlela mamča nahlas. Jasně, že je!! Na žížalu se mu koukalo o 2 páry očí víc než je zdrávo a ještě se očekávalo, že s ní něco předvede. Mám problém se vyčurat, i když na mě kouká jen náš pes.

Klouček se pekelně zasoustředil, žížala se zakroutila a jupíí, čůráme. Zpod maminčina ramena na mě vykoukla hlavička a tvářila se tak hrdě, jako by zrovna zdolal aspoň osmitisícovku. Všichni jsme začali řičet radostí, tleskat, a kdybych uměla pískat na prsty, snad i zapískám.

Myslím, že to přesně ukazuje, jak ti chlapi fungujou. Jsou děsně šikovní, ale bez nás by se ani nevytentoJ Ale kdo ví, třeba jí to za pár let vrátí, a když se mamča vyčůrá tam kam má a ne do plíny, nebo hůř, těsně vedle, tak jí taky s kámošema zatleskaj.

Holky!...vraťte se!

Facebook. Já osobně ho mám. Střídá se u mě období aktivní a pak ho vystřídá předlouhé nic. Když se po čase zase vracím, zjišťuji, že mi povážlivě ubylo přátel. Ne co do počtu, ale spíš do složení. Dříve jsem se „kamarádila“ se spoustou fajn ženskejch. Zajímalo mě, jak se mají, co dělají atd. Najednou se po nich slehla zem. Na místo toho se přátelím se spoustou nových tváří. Všechny si jsou hrozně podobný. Většinou kulaťoučký, růžový s ne moc vlasama, obříma kukadlama a cumlem v pusině.

Když se kouknu do osobních údajů, zjistím, že to růžový, kulatý se jmenuje stejně jako jedna z mých kámošek a dokonce je to i stejně starý. Že by někdo objevil elixír mládí a já o tom nevěděla, je blbost. Tak nevím, ale něco tady nehraje.

Nebo mi nikdy nikdo neřekl, že po porodu budu vypadat takhle. Když vás teda na ulici nepozdravím, kopněte do mě. Já vás jen spoustu let znám jinak. Ráda si vaše nový já pochovám a v rámci vaší slovní zásoby můžeme zavzpomínat na starý dobrý časy.

 Nechápejte mně špatně. Proti dětičkám nemám vůbec nic, naopak, ale já chci vědět, co dělají ty skvělý ženský, se kterejma byla vždycky sranda a tolik jsme toho spolu prožily. Nebo to mám chápat tak, že narozením dítěte můj život končí? To mě docela dost děsí. Ne že bych nechápala, že narozením mimča se můj život bude točit hlavně kolem něho, ale doufám, že aspoň minimální šance na zachování si špetky svýho já mám.

Až budu máma i já, jsem si jistá, že budu chtít ukázat i to svoje zlatíčko, ale až přestanu chtít mít profil já sama za sebe, tak ho zruším a nepřenechám svojí ratolesti. To mu/jí radši založím profil vlastní. Hrozně ráda se tak kouknu, jak děti mých kámošek řádí, ale chci mít i šanci, kouknout se jak řádí  jejich mámy.

Takže holky, nezlobte se na mě. Nemyslím to zle, jen aspoň občas napište něco o vás samých. To, že pěkně papáte/kadíte/prďánkujete o vás vím už dávnoJ

:-)

Podzim....