Strach..

Bojím se všeho, co má víc jak čtyři nohy. Jsem schopná předvést slušnou show, když se o mně otře něco víceůdého. Zrovna nedávno jsem přišla o dalších pár hodin svýho života. Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, zprava, zleva, kolem dokola, nenacházím žádný důvod se svým strachem bojovat. V čem by mi pomohlo, že se nebudu bát pavouků, much, vos, včel, můr a prostě všeho hmyzu?

Představa, že po mě chodí jejich osm nohou, mě přivádí myslím ke stejnýmu šílenství, jako je představa, že po nich chodí moje dvě. Přicházím tedy s férovou nabídkou. Já nepolezu po vás, vy po mně.

Nedávno mi do koupelny vletěl sršeň. Nechápu! Proč si ze všech oken vybral zrovna to moje? Celou noc jsem nespala a bála se, aby se mi nezačalo chtít na záchod. Doufala jsem, že do rána zase sám vyletí ven. Vydává zvuk jako vrtulník a je úplně blbej! Nejen, že nevyletěl, ale ani třeba neuschnul, nebo nezemřel stářím, v co jsem, přiznám se, trochu doufala.

Zabít ho je pro mě taky nepřijatelný. Dovedete si představit, čím vším je naplněnej? Ten sršeň byl fakt velkej=hodně něčeho, co opravdu nechci mít na zdi, ani kdekoli jinde. To zaprvé. A za druhé, ten zvuk, to křupnutí, bych slyšela ještě minimálně rok. To, čím bych ho smázla, bych musela vyhodit a muselo by to být vlastně tak dlouhý, abych mohla zůstat od tý mojí noční můry v dostatečné vzdálenosti. Dostatečnou vzdáleností myslím třeba já v ložnici, sršeň v koupelně.

Nakonec jsem ho dostala ven po dvou hodinách, při kterých jsem se málem počůrala a rozbrečela, trochu si hystericky zařvala, vyplavila spoustu adrenalinu, měla husí kůži, za kterou by se nemusela stydět ani největší Svatomartinská husa a okousala si nehty na 11 z 10 prstů na ruce.

Kdyby se pořádal kurz, po kterém bych byla schopna vyprovodit tuhle havěť na hřbetě svojí ruky s láskyplným pápá, stejně by mě tam nikdo nedostal. To budu radši dřít jak soumar, abych až se to stane příště, mohla jít přespat do nějakýho hotelu, než ten hajzl uschne, nebo zemře stářím.

Čůrání

Přišla jsem na pokec ke kámošce a hned u dveří mi hlásí: „ Teto, už nemáme plíny a čůráme do záchodu!“. Za to jsem byla upřímně ráda. U miminka se to v brzké době očekávalo, ale u maminky jsem za to, že čůrá do záchoda a nemá plíny ještě radši. Ty plíny u ní očekávám až za hodně, hodně dlouho. A vzhledem k tomu, že jsem mladší jenom o fous, přidávám ještě jednou hodně. (Teda ne že by se ti do těch tepláků XYJ ta plína nevešlaJ)

Abych si třeba nemyslela, že kecaj, rozhodli se mi to okamžitě předvést. Miminko nás chytlo obě za ruce a společně jsme se vydali do tý místnůstky, kde i jeden je trochu natěsno. Klouček k míse přirazil stoličku, vylezl na ní a čekal. Maminka stáhla kalhoty, slipáky (dětem do tří let je toleruju), chytla kloučkovu žížalu a nic. Já z třetí řady viděla jen kloučkovi nožičky, žížalu a maminku. Víc jsem neviděla, ale vsadím se, že měl ruce v bok.

Asi je z nás nervozní, přemejšlela mamča nahlas. Jasně, že je!! Na žížalu se mu koukalo o 2 páry očí víc než je zdrávo a ještě se očekávalo, že s ní něco předvede. Mám problém se vyčurat, i když na mě kouká jen náš pes.

Klouček se pekelně zasoustředil, žížala se zakroutila a jupíí, čůráme. Zpod maminčina ramena na mě vykoukla hlavička a tvářila se tak hrdě, jako by zrovna zdolal aspoň osmitisícovku. Všichni jsme začali řičet radostí, tleskat, a kdybych uměla pískat na prsty, snad i zapískám.

Myslím, že to přesně ukazuje, jak ti chlapi fungujou. Jsou děsně šikovní, ale bez nás by se ani nevytentoJ Ale kdo ví, třeba jí to za pár let vrátí, a když se mamča vyčůrá tam kam má a ne do plíny, nebo hůř, těsně vedle, tak jí taky s kámošema zatleskaj.

Holky!...vraťte se!

Facebook. Já osobně ho mám. Střídá se u mě období aktivní a pak ho vystřídá předlouhé nic. Když se po čase zase vracím, zjišťuji, že mi povážlivě ubylo přátel. Ne co do počtu, ale spíš do složení. Dříve jsem se „kamarádila“ se spoustou fajn ženskejch. Zajímalo mě, jak se mají, co dělají atd. Najednou se po nich slehla zem. Na místo toho se přátelím se spoustou nových tváří. Všechny si jsou hrozně podobný. Většinou kulaťoučký, růžový s ne moc vlasama, obříma kukadlama a cumlem v pusině.

Když se kouknu do osobních údajů, zjistím, že to růžový, kulatý se jmenuje stejně jako jedna z mých kámošek a dokonce je to i stejně starý. Že by někdo objevil elixír mládí a já o tom nevěděla, je blbost. Tak nevím, ale něco tady nehraje.

Nebo mi nikdy nikdo neřekl, že po porodu budu vypadat takhle. Když vás teda na ulici nepozdravím, kopněte do mě. Já vás jen spoustu let znám jinak. Ráda si vaše nový já pochovám a v rámci vaší slovní zásoby můžeme zavzpomínat na starý dobrý časy.

 Nechápejte mně špatně. Proti dětičkám nemám vůbec nic, naopak, ale já chci vědět, co dělají ty skvělý ženský, se kterejma byla vždycky sranda a tolik jsme toho spolu prožily. Nebo to mám chápat tak, že narozením dítěte můj život končí? To mě docela dost děsí. Ne že bych nechápala, že narozením mimča se můj život bude točit hlavně kolem něho, ale doufám, že aspoň minimální šance na zachování si špetky svýho já mám.

Až budu máma i já, jsem si jistá, že budu chtít ukázat i to svoje zlatíčko, ale až přestanu chtít mít profil já sama za sebe, tak ho zruším a nepřenechám svojí ratolesti. To mu/jí radši založím profil vlastní. Hrozně ráda se tak kouknu, jak děti mých kámošek řádí, ale chci mít i šanci, kouknout se jak řádí  jejich mámy.

Takže holky, nezlobte se na mě. Nemyslím to zle, jen aspoň občas napište něco o vás samých. To, že pěkně papáte/kadíte/prďánkujete o vás vím už dávnoJ

:-)

Podzim....

Svítání

V pět ráno jsem obvykle někde uprostřed REM. Nedávno jsem zjistila o co přicházím:-).....Rozhodla jsem se, že si to vyfotím....přeci jen to asi zase nějakej čas neuvidím.......Takže všichni, kdo jste na tom stejně, kochejte se:-)

Úchyl v lese.

Říkáme mu ninja. Ne snad proto, že by jako ninja vypadal, ale dělá takový ty věci s rukama, co vypadaj, jako že je odkoukal v televizi právě u filmu tohoto ražení. Asi by potřeboval brejle, nebo větší televizi, protože to odkoukal nějak divně. V zásadě je poznat, co ho inspirovalo, ale při bližším průzkumu, mu to jde celý nějak šejdrem a v podstatě i epileptickej záchvat, probíhal li by ve stoje, mohl by vypadat právě takhle. Uvažovala jsem tedy i o první pomoci, ale to jsem nakonec vyloučila. Těžko by si chodil odbývat svůj záchvat pořád na stejný místo. Nehledě na to, že neznám jedinej slušnej záchvat, kterej by se hlásil dopředu.

Trénuje venku, přesněji na hrázi u rybníka a to v jakoukoliv dobu. Lidi se kolem něj bojí procházet a vzhledem k tomu, že tudy vede cesta do hospody, co vám budu povídat, je to frekventovaná stezka. Bez jediné lampy a s ninjou se z cesty z hospody o půlnoci stává stezka odvahy.

Motáme si to takhle jednou s kámoškou  z hospůdky domů, kolem půlnoci bylo a hádejte, kdo byl zrovinka v půlce tréninku? Ninja. Viděly jsme jen zmítající se siluetu na konci hráze, ale vzhledem k tomu, že než jsme si v hospůdce chvilku stačily posedět, okolní terén se změnil z rovinky na poměrně obtížnou horskou krajinu, cesta druhou, delší stranou byla tudíž vyloučená. I pro trénovaného, natož pro nás opivsonovaný. Musely jsme teda projít kolem ninji.

Snažily jsme se bejt nenápadný a splynout s krajinou. Ninja dál mával a vypadalo to, že se nám daří, ale znáte to oni maj oči i na zadku. Teda aspoň v tý televizi. Nakonec možná se nás taky bál a tak se snažil vypadat jako strom ve vánici v domnění, že si nevšimneme, že žádná vánice není. Prosmýkly jsme se kolem toho stromu ani nevím jak a už zbýval jen poslední úsek mezi keři a pak už jen polňačka, na který bysme viděly, že se k nám někdo blíží už z dálky.

Kámoška měla asi o pivo víc, protože jí přišlo, že po ní ty keře nějak chňapou a spustila lehkej hysteráček. Davová psychoza okamžitě zafungovala a už jsme hysterčily obě dvě. Nohy nám při tom tanci podjely a domů jsme došly s blátem i za ušima. Smutný na tom ovšem je, že ninjové jsou ty dobrý, ne? No a ten náš se na nás vyprdnul a nechal nás napospas agresivnímu, nadrženýmu křoví! Už ani ty hrdinové nejsou, co bývali! Nebo snad starší kusy už se nezachraňujou? Nebyl on to nakonec fakt strom? A nefoukal ten den silnej vítr? Kdo si to má, sakra, všechno pamatovat. Zeptám se na detaily tý kámošky. Až si teda vzpomenu, s kým jsem tam vlastně tenkrát bylaJ

Jo a další den jsem na svých prýmových legínkách objevila stříbrnej „flusanec“. Mimo tuny bahna samozřejmě. Takže tý noci zemřel chudák slimák. Hrozná smrt. Bejt rozmázlej mým zadkem. To by ho asi ani ve snu nenapadlo. Kdo znáte můj zadek, víte, že to měl chudák aspoň rychlý. Myslím, že netrpěl.

Oknem

Je vedro...pochopitelně spím u otevřeného okna, avšak dosti neklidným spánkem,bo se velice obávám, že mi do ložnice tím oknem vleze pavouk,cikáda,cvrček,či jiný víceůdý hmyz. Rozhodla jsem se tudíž, že si urychleně obstarám sítě do oken. Sice se trošku obávám,že ten obrovskej,chlupatej,s hrozněmoc hnátama,co maj na sobě takový ty háčky,aby se nedaly setřást když po vás lezou,tu síť prokouše obrovskýma kusadlama a spolu s menšími stejně hnusnými kolegy se mi vsypou do ložnice(viděla jsem to v televizi) Vypnu-li ovšem fantazii a zapnu mozek,jsem schopna návrh sítě jednohlasně schválit. Ovšem po přečtení článku : "Muž vlezl do bytu oknem a znásilnil spící ženu" ,v tom mám opět velmi nejasno,ba i trochu zataženo. Napadla mě spousta věcí, co by mi mohlo vlézt oknem do ložnice, muž mezi nimi však nebyl. To zcela mění situaci. Ač by se mnohým i muž mohl jevit jako hmyz, síť proti němu asi fungovat nebude. Takže mě napadá mříž. Jak hustá by musela být, aby tudy neprolezl muž, ani pavouk? Na pavouka mých snů a obyčejného muže by stačila mříž řídká. Na obyčejného pavouka a obyčejného muže by musela být tak hustá, že bych měla i v ložnici tmu tak hustou, že by se dala krájet. Na muže mých snů nepotřebuju mříž žádnou, tomu bych hodila klíče,ale to zase neřeší ty pavouky. Zase na druhou stranu je daleko vyšší pravděpodobnost,že se vám kolem okna(ve 2.patře) bude motat asi spíš ten pavouk,ne?...Ok,tak teda ta síť bude fajn....no probrat to ze všech stran člověk musí ne?....Jsem někde četla, že přirozená potřeba vyjádřit se u muže je 2-3 tisíce slov denně, kdežto u ženy 5-7 tisíc!..no tak mi asi kousek chyběl.

Chtěla bych bejt šťastná jako prase!!

Sběratel

Nevím, jak ten Váš, ale ten náš sběratel sbírá všechno. Úplně všechno. Od čehokoli nepotřebného, přes věci občas potřebné, málokdy věci hodící se dost, až po hovínka po našem pejskovi. Posledně zmiňované si ovšem jako jediné nenechává. Zbytek putuje všude, kde se najde jen malé nepatrné, volné místečko. Samozřejmě jen do doby, než to tam objevíme my ostatní, neznalí hodnoty té, či oné věci a dělající si nárok na to či ono místo, kam se ta věcička, to udělátko zrovna ubytovalo.

Uvedu příklad. Abyste si nemysleli, že jsme krkavci. Tak třeba mi přijde balíček. Není důležité, co obsahuje, protože to je moje. Důležitý je ten zbytkový materiál. Ano, to je ta krabička, nebo ten bublinkovej igelit, kterým je vycpaná. A když má ještě k tomu navrch krabička netypický tvar, radost je obrovská. Sbírá se ale opravdu úplně všechno. Starý oblečení, rozbitý telefony, funkční telefony, starý hračky, papírky, drátky, udělátka, nábytek, nádobí, kameny, dřívka, knihy, nářadí, atd, atd.

Mně osobně to přijde roztomilý, ale je to proto, že se ta kolekce neubytovává u mě doma. Dokonce jsem to dnes probírala na našem dámském sedánku a zjistila jsem, že skoro v každé rodině někdo „kolektoruje“. A přesto, že nejsme ani vědci z Británie, či ÚSÁ, vlastně nejsme vědci vůbec (jestli se teda nepočítaj hovadiny, těch my na těch našich sedánkách vymyslíme tuny), tak jsme vyzkoumaly, že téměř v každé rodině je tím sběratelem „ hlava rodiny“. Oni za to vlastně možná ani nemůžou. Kdyby sbíraly ženy, dalo by se přemýšlet, co za tím je. Ale u mužů?? Ti dělají spoustu nevysvětlitelnejch věcí. Od drbání se na koulích,až po vedení seriozních výzkumů na téma „Proč se muži drbou na koulích?“

Samotnou mě teď překvapilo, jak jsem se od úvahy na téma sbírání věcí dostala až ke koulím, ale stalo se. Kdyby Vás teda něco k tématu napadlo, dejte vědět. Nebo nám to zase vyzkoumaj v ÚSÁ.

Budeme se smát?

Tomu byste nevěřili. No možná jo. Nevím, jaké zkušenosti s jízdou v MHD máte vy, ale mé poměrně čerstvé, nejsou nic moc. A to ani nechci mluvit o hygieně. Ráda pozoruju lidi. Co mají na sobě, jaký účes, kabelku, batoh. Jestli to ladí? (Moc ne) Taky koukám, kdo si co čte, čumákuju jim do toho i přes to, že já sama to nesnáším. Dělám to samozřejmě hrozně nenápadně. Jestli ne, tak mi to klidně řekněte.

Protože hodně a ráda na lidi koukám, vím, že se většinou neusmívaj. Ani já ne. Asi. Každej si přemýšlí o tom, co dělal, nebo dělat bude a okolní svět je moc nezajímá. Škoda. Včera jsem však v metru viděla úkaz nevídaný. Seděl tam kluk, pán, ani nevim, to mi neutkvělo. Uvízlo mi ale, jak se smál! Smál se mile, smál se na lidi kolem, nebo jen tak do prostoru. Myslím si, že nebyl ani sjetej, ani jinak postiženej. Byl prostě jen milej.

Taky se někdy usmívám, ale jinak. A jenom malou chvíli. To když mi třeba v ipodu začne hrát písnička na kterou kdysi tancoval jeden můj kamarád. Tancoval fakt legračně. No a když tu písničku slyším, pokaždý se začnu smát. Ten usměvavej měl taky v uších ipoda. Třeba prostě jen jeho kamarádi tancujou víc, nebo legračnějc. Kdo ví. Taky jsem to zkusila. Musím říct, že mi to moc nešlo. Rozhodla jsem se Vás teda požádat, abyste mi každej něco zatancoval na nějakou mojí oblíbenou písničku. Tak doufám, že mě pak nezavřou do blázince, až se budu v metru smát jak šílenáJ Ale i tak předem díky.

Ekojá

Jsem třídič a pevně doufám, že vy taky. Snažím se poctivě dělat hromádky a samozřejmě, ne vždy jsem stoprocentní a perfektní, ale snaha se počítá.( Já vim tati, že v těch posmrkanejch kapesníkách se nikdo nebude chtít hrabat.) Třídit nutím i svojí rodinku a známé, ale nejsem zrovna dvakrát úspěšná. Znáte to, mají to fakt těžký. Na jejich místě bych asi taky netřídila. Tak třeba nemají doma tolik místa na všechny ty „koše na třídění“. To chápu. Já ho ve svým 48m2 bytě mám tolik, že můj papír a plast může mít vlastní pokojíček. Ale každej nemá tolik štěstí.  Nebo třeba popelnice mají ne před barákem, kdyby byly před, prý by třídili!, ale až na konci ulice. Nejdelší ulicí na světě je Western Avenue v Chicagu a měří 39.43 km. Vezmu si metr a změřím tu jejich, třeba bude podobně dlouhá. Pak budu mít pochopení.

 Nedávno jsem se dočetla, že ekologickou stopu, kterou za sebou zanecháme, můžeme snížit třeba nežehlením! Super! Nežehlím leta a doteď jsem se za to styděla. Že jsem jako líná a tak. Moc jsem se o tom nešířila, znám pár šílenkyň, co žehlí i ponožky a spoďáry. Než to, to radši budu chodit naboso a naostro. No a teď se dozvídám, že za mým nežehlením není lenost, ale pravděpodobně moje vrozená náklonnost ke všemu přírodnímu. Vůbec jsem s tou přírodou nějak spjatá, nebo co, protože se mi dost často stává, že jsem nevědomky děsně eko. Například občas se mi stane, že doma založím kompost. Většinou přijede na návštěvu náš tati a jako obvykle zahájí důkladný průzkum všech potravin ve všech mých skrýších i na všech oficiálních úložištíš. Žádnej datum spotřeby před ním není v bezpečí a ne jednou se stalo, že objevil u mě v „šuplíku“ na brambory, že už vlastně kompostuju. To vám povim, s tím když zahejbete, to je smrad, že máte chuť jít si zaplavat do žumpy a ten smrad tam ze sebe spláchnout. V tomto bodě na tom budu muset asi ještě zapracovat a vymyslet jinou alternativu. Něco podobnýho tomu nežehlení.

 Jo a taky jsem začala jezdit víc MHD, místo autem. Pravda, minulej tejden v něm trochu škytlo a teď stojí v garáži a nejede a nejede. Ale stejně jsem o tom vážně uvažovala. Že je to nelehké jsem se přesvědčila hned následující týden. Dostala jsem hlad. To je vcelku normální, ten já mám skoro pořád. Mrknu do ledničky a tam oběšená myš. No a tady to začalo bejt zajímavý. Jak mám dopravit velkej nákup domů, ( když mi nejezdí) když jsem se rozhodla nejezdit autem? Ha? Jak to děláte, když chcete koupit brambory, mlíko, kafe, vody, víno a pár dalších blbostí, z kterejch by se dalo něco kloudnýho uvařit? Ok, lahve vína se v rámci snížení hmotnosti nákupu vzdám. To to mám domů nosit jako po jednom? Když dnes začnu, za tři, čtyři dny bych se mohla snad i najíst.  S kabelkou přes rameno a napěchovanou igelitkou v každé ruce,( jako správná socialistická žena) by se z cesty domů narvaným metrem a poté autobusem rázem staly Hry bez hranic. Asi budu muset čekat, až bude po špičce a nákupní výlety podnikat večer.

Jeden by si řekl, že jsou to galeje, ale já to beru jako výzvu. Jen mi prosím, až ke mně pojedete na návštěvu předem zavolejte, dám Vám seznam věcí, se kterýma potřebuju píchnout. Vážně teď přemýšlím, co bude lepší. Vzdát se v rámci odlehčení nákupu toho vína, nebo si to víno nechat a přestat tolik žrát?? Otevřu si lahvinku a seriozně o tom popřemejšlim……….. A teď vážně. Narazila jsem na super stránky, kde dostanete každý den v roce jeden ekotip. To by bylo, abysme si každej něco nevybralJ  Howg.

www.greenissexy.org

Šťourání v nose

 Brrr, tfujtajbl. To si takhle sedim v čekárně u doktora a nevím, co mě čeká. Teda vím, gastroskopie, ale jelikož je to poprvé, pouze hádám a snažím se věřit, že je to opravdu tak, jak psali na svém webu. Nová metoda, nosem, vůbec nebolí, můžete si u toho i povídat. Už jen to kafčo chybí k příjemně strávenýmu dopoledni.  Prej obří výhoda oproti gastro pusou. Zpětně si říkám, kdo by si při tomhle chtěl ještě povídat??? O zvukovejch projevech celý týhle akce se ani nebudu rozepisovat, ale jak bych mezi  vmáčkla kloudnou větu, netuším. Až to příště budou dělat nově třeba okem, už jim na to neskočím. Čekárnou se prožene vysokej sympaťák.  Na řadu jdu na minutu přesně.  Jedinej plusovej  a  opravdu nebolestivej bod celé této atrakce. Tričko dolu.?? Něco dobrýho mi dali spolknout a něco hnusnýho mi stříkli do krku. Kafe to nebylo.  Vešel pan doktor. Ano! ten mladej, vysokej z čekárny. Zatahuju břicho. Nechápu, proč muselo to tričko dolu. To je jako kdyby vám šili rozbitou hlavu a museli jste si u toho sundat fusekle. Snažím se přirozeně usmívat. Moc se mi to nedaří. Dr. mě uklidňuje, prej to nic není a je to jen chvilička. Chviličkou mě vyděsil.  Vzpomněla jsem si na „chviličku“ na jiné klinice, kde jsem si nechala fiknout oči a teda moje chvilička trvala asi tak o hodinu  míň než ta jejich. Dr.vytáhl  hadičku. Já se přestala usmívat. Dr.jí nageloval a jal se mi jí rvát do mýho malýho nosu. Povolila jsem břicho. Měla jsem, povim vám, jiný starosti. Sliznice v nose je dost citlivá. Kdyby vás to zajímalo. Taky jsou tam slzný kanálky. Kdyby vás to zajímalo.  Z očí mi lilo jak z požární hadice. Adié moje pěknější já. Doktor mě přestal zajímat. I bez hadice v nose. Nemůže vás zajímat někdo , kdo vás vidí u takový věci.( A slyší!) Taky byste nezkoušeli zapůsobit na  někoho, kdo vás viděl třeba kadit. Ne? No já teda ne! Takže, šťourat kdekoliv, se nechám už jen od doktorek. Člověk nikdy neví. Teď se budu bát jít i k očařovi. To aby před tím člověk měsíc dřel břišáky,ne?

Právě čtu..

Toto je již pátý díl mnohadílného cyklu této autorky. A ano, přečetla jsem je všechny.Jak už jsem se zmínila, miluju fantasy. Mnohadílné cykly čtenáře někdy odrazují, ale bod k dobru této autorce za to, že každá kniha představuje ucelený příběh. Takže můžete, ale nemusíte číst všechny. Za mně 90%

Stahovačky

Určitě jste si všimli za výlohou v Triumphu toho krááásnýho, stahovacího prádla. Předvádí ho tam modelka, asi 45 kg živý váhy a vypadá v tom fantasticky. Pravděpodobně tím chtějí ukázat, jak budu vypadat, až se do toho nastřelím já. Proč by jinak stahovali něco, co spíš potřebuje nakrmit. Říkám si, že jen tak hubeně vypadá. Ve skutečnosti je tak třeba jako já, ale to prádlo dělá divy.

Jen co jsem si tohle všechno stihla domyslet, zjistila jsem, že jsem dvěma třetinama v již zmíněném obchodě a v ruce se mi objevila peněženka. Fascinující, jak ten lidský (ženský?)mozek je schopen vyhodnotit situaci a zároveň zareagovat rychlostí, jakou nepřekoná ani Ferrari, který to má z 0 na 100 za 3 sekundy. (Není to blbost? Ovšem tato informace mým mozkem nebyla vyhodnocena jako hodna googlování. Smůla)

Pani prodavačka byla hrozně ochotná, v kabinkách mají zvonečky na její přivolání, takže se nemusíte oblíkat, když zjistíte, že jste si zase! vzala menší velikost, než ve skutečnosti potřebujete. To má asi co dělat s tím, že se prej každej vidí/dělá o trochu lepší než ve skutečnosti je. Já se někdy dělám i o dvě čísla lepší. A co je horší, já si to tak někdy i koupím, ale doma mě ta realita vždycky dožene. To se pak snažím o ty dvě čísla polepšit, ale většinou zůstanu ta špatná, nepolepšená.

Ochota prodavačky byla přímo úměrná ceně toho zázraku (při pohledu na cenovku se mi srolovali palce u nohou), ovšem moje velikost toho zázraku, nebyla přímo úměrná těm mým tlustým částem, který jsem do ní potřebovala narvat. Ihned jsem pochopila, proč mají v kabince kromě již zmíněného zvonečku taky ubrousky na otírání a deodorant. Vsadím se, že před „stahovací kolekcí“, tam nic z toho nebylo. Narvat se do toho mi trvalo tak dlouho, že se mně pani přišla dvakrát! ptát (i bez zvonečku) zda je všechno v pořádku, vypotřebovala jsem skoro celou roličku ubrousků a kvůli výparům z deodorantu jsem  musela větrat kabinku, jinak hrozilo, že se otrávím a to nový prádlo si ani neužiju.

Povím Vám, byl to boj. Když jsem tu bitvu vyhrála, věděla jsem, že si ho koupím. Sice se do něj budu muset oblíkat s předstihem, protože po tom vypadám jak po hodině aerobiku a kdo se mnou někdy cvičit byl, ví, o čem mluvím, ale když si ho budu nějakou dobu oblíkat pravidelně, tak nebudu muset chodit cvičit vůbec  a navíc konečně doopravdy zhubnu. Zajímalo by mně, kolik jsem tím spálila kalorií. Myslím, že to vydalo na 30 minut spinningu minimálně. Zkrátka, dobrá to věcička.

Teď už jen dostat to ze sebe dolu. No, vždycky můžu říct, že si ho nechám na sobě a porvat se s tím až doma. Sakra, ještě abych se z něj musela třeba vystříhávat…no snad to půjde dolu i po dobrýmJ

Orientační blb

Taková jsem já. V tomto směru jsem byla minuta. No, upřímně i v mnoha dalších. Někdy si říkám, co vlastně umím…jako fakt dobře. Ale co se orientace týče, je to tristní. A to i přesto, že mám navigaci. Vláďu. To je ten pán, co mi kecá do řízení a já pak stejně netrefím. Potřebovala bych asi živýho Vláďu. I když, před tím bych se asi dost styděla. Stydím se i před tím krabičkovým Vláďou. Pořád mi opakuje takový ty kecy jako „až to bude možné, otočte do protisměru“ , což v překladu znamená „zase si to přejela!“ atd. Jsem vlastně ráda, že jeho slovní zásoba je dosti omezená, nějak mám pocit,že by mi toho jinak chtěl říct víc a asi by to nebylo nic,co bych chtěla slyšet. Nota bene od frajera, co sám v životě neřídil. Jen dělá chytrýho. Teoretik jsem já taky dobrej. A řidič mimochodem taky. Jen mi prostě někdy trvá dostat se z bodu Á do bodu B dýl.

Vláďa vlastně nejni až zas tak chytrej. Kdybych ho čas od času nenapojila a neaktualizovala, byl by vcelku nahranej. Což je další moje slabina. Strčit něco do Vládi, druhej  konec do počítače, vědět co kde naťukat a hurá! Vláďovi to zase pálí. Moje počítačový IQ klesá a zase stoupá v závislosti na tom, jestli se mnou zrovna bydlí moje ségra, nebo ne. No ale důležitý není , zda to, či ono umím. Nejdůležitější je, dostat se z toho bodu Á do toho bodu B. Takže když já potřebuju nějakou „velkou věc“ na PC, vím na koho se obrátit a to se rovná tomu, že to vlastně umím. Ne? Stejně, kdo jezdí po Praze ví, jak je pořád a hlavně dlouho rozkopaná, takže ani žádný aktualizace nepomáhaj a to jsme pak s Vláďou v prdeli oba. Oba dva pak koukáme jak pět na šest a mlčíme. Teda Vláďa mlčí. Já nadávám. Jezdím pak jako šílenec po okolí a dávám mu šanci, spoustu šancí, aby se znova chytil. Takže! Beze mě by byl víte kde. Já bez něj teda taky. Prostě se potřebujem, spolu se vždycky odevšad nějak vymotáme. A co vám budu povídat, ztratit se ve dvou, je vždycky lepší, než sám.

To mě jednou jedna moje kamarádka našla v jedný fakt  zapadlý hospůdce. Získala tím u mě spoustu bodů. Prostě vůbec nikdy před tím tam nebyla, není to ani nikde na hlavní štráse a ona bydlí úplně na druhým konci Prahy. A olalá, ona se tam najednou objevila. To ani nemá navigaci! Chápete? Já ne! Pro mě se to rovná kruhům v obilí! Tohle by nezvládl ani Vláďa. Zkusím jí přemluvit. Mohla by se mnou jezdit v autě místo Vládi. Jo a není to potvrzení toho, že my ženský se orientujeme líp? Jako že ona jo a Vláďa ne? Hmmm, to se asi pánům líbit nebude, ale co naplat, tenhle kruh se v mým obilí fakt objevil!:-)

Práce

Práce se chová někdy jako žena.Když jí potřebujete,tak není k sehnání a když už jí máte plné zuby,musíte se jí chtě nechtě věnovat.

V.Vlček alias vlčák

Tak tenhle pán si k nám před deseti lety napochodoval a od té doby na nás maká. Za ty roky nás naučil spoustu věcí. Slušně aportujeme,neroztahujeme se v posteli,při jídle nám padá masíčko pěkně pod stůl,nebudíme ho před devátou,snášíme ho ze i do schodů a vůbec, nechápu jak se mohli v jednom zvířátkovým časopise tak seknout a napsat,že jezevčík je lehce podprůměrně inteligentní.Nedovedu si představit, co by se dělo,kdybysme si domů přinesli nějakýho chytráka:-/

Právě čtu....

Nový román autorky bestselleru Historička začíná okamžikem, kdy známý malíř Robert Oliver zaútočil ve washingtonské Národní galerii s nožem v ruce na vystavený obraz. Není známo, proč se pokusil zničit umělecké dílo. Robert se ocitne v psychiatrické léčebně a uzavře se do tvrdošíjného mlčení. Doktor Marlow, jeho psychiatr, se pouští do pátrání. Poznává ženy, které geniální umělec opustil, a do rukou se mu dostává svazek dopisů, které s sebou pacient neustále nosí. Od něj vedou nitky k mnohem staršímu příběhu, který má kořeny až devatenáctém století, kdy v Paříži začínalo vznikat hnutí impresionistů.......za sebe knize dávám 85%

Sousedi

Jo, sousedy si nevybíráme. Ale zkusila jsem se na to podívat z jiného úhlu pohledu. Tak třeba ti moji jsou nesmírně zajímaví lidé. Budou to asi postarší cestovatelé, co se po letech rozhodli, že je na čase zakotvit a všechno to sepsat. Už se těším, až to vyjde. Teda sepisuje asi jenom pani. Pán by na to neměl čas. Přivezli si toiž z cest páreček nějaké té divé zvěře, co chvíli jim utečou a to je pak po bytě rej. Pán musí každou chvíli opravovat vzniklé škody způsobené odchytem těchto potvůrek a tak celé dny, týdny, měsíce, roky cosi opravuje,vrtá, kutá, tluče a dělá chudák co může někdy až do pozdních hodin. A co čert nechce, brzy ráno je vše zase v trapu, potvůrky řáděj po bytě a pán musí začít odznova. Neznalý situace by si mohl myslet, že to ženou o štok. Ale já ne! Já jsem nesmírně ráda za tak zajímavé sousedy, taky jsem mohla vyfásnout pár bezohledných lidí,co dovolí dětem dělat brajgl od nevidim do nevidim, soboty ani neděle jim nejsou svatý, no vlastně žádnej den v týdnu, natož hodina. Zprávy? Zítra přece budou další a po nich další a tak každej den, to by bylo aby to někdy nevyšlo. Mít takový sousedy, byla bych fakt ráda, že třeba na vánoce dávaj pořád dokola ty samý pohádky, nemrzelo by mě pak, že prvních dvacet minut neslyším ani prd, protože ta polička se prostě přidělat musí. Asi otázka života a smrti, bo coJ.

Právě čtu.........

Po smrti svého otce pojme desetiletá Simone přesvědčení,že jeho duch sídlí ve stromě u nich na dvoře.Když na něj vyleze,může si s tátou dokonce povídat.Srdečná,emocemi nabitá,křehká četba o tom,jak žít se ztrátou milované osoby.....nádherná kniha,doporučuji...a jen pro zajímavost, Judy Pascoe je Kamila z Červeného trpaslíka:-) Knize dávám 95%

Podzim...

Miluju podzim. Mám ráda ještě jaro. Vlastně se nemůžu rozhodnout, které z těch dvou období víc. Jsem podzimňátko, tak asi podzim. Je to jako usínání a probouzení se. A jít spát, zabořit se do peřin a těšit se co se mi bude zdát, je asi o kapku podzimního deště lepší, než vstávání. Ale kapka sem, kapka tam, podzim, nebo jaro, léto a zimu vždycky udolá.

V zásadě proti létu mám jen pár maličkostí. Tak třeba kdo je rád zpocenej jako vrata od chlíva? Kdo by nemiloval koláče potu rýsující se na tričku? Horší variantou už jsou snad jen koláče potu rýsující se na tričku někoho, kdo se drží tyče v metru hned vedle vás. Mokru mezi půlkama zadku taky zrovna nefandím a pigmentový skvrny na mým obličeji hrozej, že se rozlezou po celým těle. Ale ten týden u moře, v plavkách a studenýma vlnama v dohledu i doslechu léto vždycky protlačí na třetí místo.

Někdo být poslední musí. To neznamená, že nemám ráda zimu. Mám a moc. Takovou tu křupavou bílou s těma obrovskýma vločkama líně se snášejícíma k zemi. To ale nevyváží ty plískanice, kalamity, nepřipravený silničáře, nestartující auto a tak vůbec. A taky ta bílá, křupavá a líná trvá tak týden. Prostě zimu mám ráda nejmíň.

Nicméně tuto soutěž nechávám stále otevřenou, takže šance na změnu pořadí jsou vysoké. No, uvidíme jak se kdo předvede letos…..

Dieta

Ne, nejsem dietní maniak a nerozhodla jsem se zkoušet nové, zaručené tipy na zaručené úbytky. Ne, že by na mě nebylo něco na ubytí. Ale už dávno jsem pochopila, že se opravdu nestane zázrak a moje postava se nezeštíhlí, nevytvaruje, nezmizí mi ty „mávačky“ na rukou, nepozvedne se mi zadek, ani prsa a nezmizí mi celulitida, když nebudu jíst to, či tamto a zkusím omezit tadyto, nebo tamhleto. Prostě jsem už dávno pochopila, že bez cvičení ze mě Ornela Mutti nebude. Cvičit jsem sice začala, Ornela nejsem pořád, ale cítím se fajn.

Postihla mě ale dieta jiná a sice bezlepková. Řeknu Vám, nic moc. Spíš nic, než moc.  Začátky  pro mě byly peklo, nevěděla jsem, odkud začít. Řídíc se heslem „Když je ti nejhůř, rozhlédni se kolem sebe, vždycky se najde někdo, kdo je na tom hůř, tak sklapni a nestěžuj si!“, tak činím. Hrozně se rozhlížím, koukám fakt daleko, dokoukla jsem až do Japonska, do Egypta a vůbec všude. Nějak to nefunguje! Ony ty poučky a chytrý věci fungujou  asi jen když je aplikujete na ostatní, nebo co.

Postavila jsem se tomu nicméně čelem a jedla jen to, o čem bezpečně vím, že lepek neobsahuje. Jelikož vím prd, jedla jsem pár následujících týdnů jen saláty (asi 20 kg), brambory (asi 30 kg) a to,co seženete v prodejnách zdravé výživy, což jsou různé tyčinky, sušenky, sojové suky apod. Mezitím jsem lustrovala internet a hledala a hledala. Nakonec jsem zjistila, že můžu téměř všechno, jen se naučit si vybírat, spousta výrobců už bezlepkové potraviny označuje logem přeškrtnutého klásku a až na opravdu vysoké ceny bezlepkových výrobků se to dá zvládnout celkem dobře.

Lehce jsem přehodnotila svůj jídelníček, naučila si připravovat jídlo s sebou, protože když celý den „courám po venku“, nemůžu už si jako dřív koupit koláč, nebo bagetu a celá hladová pak bloudím obchodem a zoufale hledám něco, co není čokoláda, nebo  jablko, což většinou přiměje ochranku přilepit se mi na zadek (kterej se mi mimochodem povážlivě zmenšil díky mýmu počátečnímu tápáníJ), protože jak zoufale pročítám složení na všem možným, vypadám spíš jako že jsem sjetá a spletla jsem si obchod s knihovnou.

Postupem času  jsem si začala všímat bezlepkových potravin v obchodech, nevím, zda se všichni rozhodli  být mi nápomocníJ , nebo a to spíš, pokud tyto věci nepotřebujete, jste vůči nim slepí. Najednou vidím „bezlepkový regál“ v každém obchodě a mám z toho takovou radost, že kupuju úplně všechno. Tím se mi to doma lehce komplikuje, protože povážlivě ubývá úložných prostor. Možná je na čase začít těch asi 15 kg různých druhů mouky zpracovávat, upéct  pohankovou sekanou i bramboráčky, bezlepkovou bábovku i perník, uvařit si bezlepkový puding, jáhlovou, rýžovou a kdoví jakou ještě kaši, atd., atd.

Tak nic, jdu hledat nějaké recepty a péct a péct…..